Konec

jako opravdu absolutní konec nynějšího zaměstnání. Sedím tady a je mi smutno. Skoro jako kdyby mi někdo umřel. Už nikdy se nesejdeme na našem pracovišti.....

Ale po pořádku. Naposledy jsem psala v úterý odpoledne. Večer jsem si byla skočit a bylo to zase fajn.
Ve středu ona avizovaná poslední denní. To ještě docela šlo. Sice už to doléhalo, ale dalo se to.
Zase se řešilo, kdo kam půjde, a jaké kdo dělá podrazy. Prostě stále dokola. Chování některých jedinců je k posr....Bohužel se tak chovají i lidé, kterým člověk věřil a doufal....
No nic jdeme dál. Je nutné udělat tlustou čáru. Jsem ráda, že jsem k tomu sebrala odvahu.
Nevím, co je přede mnou, ale doufám, že to dám. Asi je vše jak má být.
Pořád hlídáme Cipíska. Bez talířku ani ránu.

Ve čtvrtek ráno jsem se probudila a zase cítila záda a levou nohu. Bylo to naprosto jasné, psychika dělá divy. Naštěstí jsem jela na rehabilitaci. Marcelka na mě zapracovala, já si ujasnila priority a domů jsem jela docela v pohodě. Cestou jsem se stavila na oblíbeném místě.

Rychlý nákup, na skok za holkama. Oběma pořád ještě není dobře a u Jany to vypadá na dutiny. Tak nějaké medikamenty dovézt. Vyzvednout Lucku ze školy a taky kod k elektronické žákajdě. A hurá ještě do práce. Lucka má zarostlý nehet na palci u nohy, tak aby naše milovaná doktorka řekla co s tím. Ještě než jsem odjela na noční, stavila jsem se zase u holek, nabrat Janu, jestli jsou zánětlivé parametry, či nikoli, aby se ATB nedávala zbytečně. Zatím dobrý.
Poslední noční byla prostě jiná. Likvidujete spoustu věcí a víte, že už nikdy.....

V pátek ráno se mi ani nechtělo jít spát. Prala jsem, vařila jsem atd. Pak na mne padla únava, tak jsem si na chvilku lehla a málem to odnesl králík v troubě. Dobře to dopadlo. Tak akorát.
Odpoledne sraz na oddělení a společné poslední zhasnutí a zamknutí. Odchod do restaurace. To nešlo jinak. Sešlo se nás opravdu hodně. Dorazily i kolegyně z mateřské i bývalé kolegyně. Všem je to líto.
Akce se vydařila. Nakonec to nebylo nijak depresivní, takové milé posezení, ale tam někde vzadu pořád víte, že odteď už to bude vždycky jinak.