Silvestr

Po dohodě s Janou, které se ulevilo, dnes nehlídáme Marušku, ale vzali jsme si k nám Cipíska. Alespoň nějaká pomoc.
Po obědě tedy bereme oba psy a vyrážíme za sluníčkem. Tenhle nápad má ale asi milion lidí.
No zvládli jsme to, pokochali se.
Pohled na Trosky

Na Ještěd

Na Krkonoše

V tom davu preventivně oba psi na vodítku.

Prostě nádhera

A stačí sjet o "pár" metrů níž a rázem se ocitneme v době ledové. Vlezlo, sychravo, šedivo. Ale přesto to má své kouzlo.

A večer hezky pěkně do práce. Byl docela klid. Janička s Maruškou to zvládly dobře, měly i návštěvu. Péťa byla v Praze taky spokojená. Taťka s Luckou a se zvířaty taky v pohodě. Jediná trochu vyděšená byla Fíbí. Viki i Cipísek se nelekli ani když Lucka bouchla dětský šampus a rozbila při tom lustr. A střepy znamenají štěstí. Tak pevně věřím, že se nás bude aspoň trochu držet.

Dopoledne

jsme strávili doma. A po obědě honem zase za Maruškou. Mamce je líp, ale dokud můžeme, tak proč jí neulevit, aby byla brzo fit.
Tentokrát ale dostáváme na hlídání dárečka dva. Jede s námi i cipísek. Janička už je zase sama a neměl by kdo venčit. Takže taťka domů s Cípou, já s Maruškou na procházku. Dneska není úplně ve formě, dopoledne ji bolelo bříško, moc nejedla, spala tak všelijak. Můj plán byl jižní svah, pěkně po sluníčku. Kousek cesty nás přiblížil taťka autem.
Už když jsem vystoupila a kousek popošla, bylo mi jasné, že se žene inverze od Kozákova.

 Krkonoše celkem šly.

Maruška chvíli obdivovala svět.

Na jedné straně azuro.

 A z druhé se na nás hnala vlezlá, studená mlha.

Ale to už Maruška spala zachumlaná v kočárku. Spala i když jsme projížděly kolem pomalu zamrzající Jizery.

Hlídat  tyhle dva je prostě pohoda. Jsou sehraná dvojka.

Ale i bez Cipíska a původně bez nálady je to u tety, babičky a dědy docela legrace.

Vrácena v pořádku večer mamince. Té už je líp.  Cipísek zůstává u nás. A holky budou bojovat spolu.
Vůbec, ale vůbec Janičce nepřeju to, co jí potkalo. Ale musím říct, že já jsem si ty tři dny náramně užila. Maruška je úžasná a já jsem během těch dnů nachodila skoro 23 km jen s kočárkem. K tomu bych se asi o své vůli nedonutila. Je tedy pravda, že jsem toho moc okolo nestihla, ale hlady jsme netrpěli. Velký dík patří i dědečkovi a tetě Lucce. Byli oba velkými pomocníky.
Jediné, co mne malinko mrzí, že jsme měli v plánu výlet do Prahy za Péťou, ale to můžeme napravit  v náhradním termínu.

My se máme

naprosto skvěle narozdíl od Janičky. Po první pomoci nastala sice úleva, ale žádná paráda to není.
Proto tentokrát po obědě vyzvedáváme Marušku a vyrážíme na okružní jízdu naším městem.

Venku je stále hezky, tak jak jsem si to objednala.

Maruška zase spala dvě hodiny. Probudila se v dobré náladě, pěkně se najedla.
Jestli to čte maminka, tak tady má důkaz, že nestrádá.
Vzděláváme ji v hudbě

Učíme ji pracovat s knihou

Dostene nabaštit

 A i na to hraní máme čas

Prostě si ten společný čas užíváme na maximum. Maruška je hrozně hodná a ke spokojenosti ji stačí málo.
Odevzdáváme opět večer. Maminka na noc zase dostává první pomoc, tak snad už záda trochu poleví.

Hlídáme

Aneb reportáž z prvního dne bez maminky, pro nemocnou maminku.
To bylo tak... Navrhla jsem Janě, že pohlídáme Marušku. Tak dlouho, jak bude chtít, aby si oddychla a taky měla nějaký čas jen pro sebe. Doposud jsme nehlídali často. Dohoda zněla - dopoledne vyzvedneme, navečer vrátíme (o noci nechtěla mamka ani slyšet). Tak jo.
Ovšem ráno telefon ouvej, ouvej. Janičce se v noci zablokovala záda (prý rodinné prokletí, psala Péťa). Bylo jí fakt zle. Takže jsme se sebrali a šli si pro Marušku hned. Maminka dostala nějaké léky, které mi zbyly a šla do postele.
Musím podotknout, že včera tady bylo fakt ošklivo. Vítr a déšť, zamračeno, nevlídno. Muž měl obavy, že nebudeme moct jít s Maruškou ani ven. Tak jsem ho uklidnila, ať je v klidu, že ráno bude hezky.
Bylo.

Šli jsme se ještě pěkně projít, škoda jít hned domů. Dědeček z ruky kočárek nedal (ale nabízel, to zase jo).

Maruška je docela nespavé dítě. Ale nám usnula už cestou k nám.

Oběd byl připraven, tak jsme se hezky prošli. No, není to krása...

Po probuzení byla bašta.

Po baště mě bylo líto nevyužít sluníčka, když jsme na něj tááák dlouho čekali.
Maruška zachumlána a vyrážíme.

Po 20ti minutách už zase usnula a to na celé dvě hodiny.

Pořád spí, v dálce bílé Krkonoše.

Tady pro změnu bílý Kozákov.

Podtrženo, sečteno jsem dneska našlapala přes 10 km.
Po návratu opět bašta.

A po baště zábava.

Musím říct, že celý den byl naprosto v pohodě. Ale byli jsme na jedno mimčo tři. Doma se jí věnovala i Lucka.
Během odpoledne to vypadalo, že se Janě dělá líp. Když jsme ale Marušku před sedmou hodinou vraceli, bylo mi jasné, že je ouvej. Naštěstí už byl doma tatínek, tak snad to přes noc zvládnou.
 Jsem z oboru a mám tu děsnou zkušenost nedávno za sebou, tak jsem udělala, co jsem mohla. Trochu mám výčitky (my dvě víme, takhle selhat u vlastních), ale snad bude líp.

Sobotní ráno

bylo jako každé jiné. Venku ošklivo a ledovatka navíc. Ale během dne se i rozchumelilo a venku to vypadalo opravdu jako o Vánocích. Chvilku.
Jen ta nálada vánoční nějak chyběla. No nevadí...
Myslím, že se nám to povedlo. Poslední dva roky nám doma chyběla Péťa. Letos byla doma.
Spoustu let naše babi odmítala s námi trávit Vánoce. Letos pozvání přijala.
Vloni byla Jana těhotná a byla tady s námi. Letos, že si budou jako rodina spolu. Slovo dalo slovo a byli u nás taky. Všichni.
Bylo to fajn, bylo to milé a bylo to v pohodě.
Bylo jídlo, bylo pití, bylo všeho dost i cukroví.

Byl stromeček a dárečky....

Největší dáreček už máme přes půl roku.

 Největší radost z rozbalování měla jako každoročně Viki. Umí to skvěle.

Bylo i rodinné foto. Je to teda fuška, aby aspoň nějaká fotka byla použitelná.

Druhý den jsme hezky lenošili a užívali si Vánoc každý po svém.
Večer jsem šla na noční. Docela byl klid.
A nedá mi to. Je to 14 týdnů, co mi ruplo v zádech. Záda drží, cvičím poctivě. Citlivost na počasí veliká. Co ale vadí je únava. Hrozná únava. Ale poslouchám své tělo a nic nehrotím.
Po noční jsem se prospala do odpoledne. Na každoroční návštěvu přišel známý. Klidně bych spala dál. V noci se pak melu, spát nemůžu, ale unavená jsem hrozně.
Navíc stráááášně fouká vítr a prší. A to většinou taky moc nespím.
Dneska další den klídku a povánoční pohody. Pořád fouká a prší. Brr.
Péťa už je dávno zpátky v Praze. Lucka dobrala ATB a je jí dobře.
Došla vánočka. Tak aspoň upeču další.

Už se to blíží

Po nedělní, celkem klidné denní jsem měla v pondělí volno. Plánovala jsem si co všechno....Jenže moje tělo chce něco jiného. A po zkušenosti ze září ho poslouchám. Únava veliká. Volala Jana, Maruška má nějakou virozku, nic vážného, ale v naší inverzní kotlině s ní nechce jít ven. Jestli bych nemohla nakoupit. Jasněže mohla. Aspoň jsem je holky moje viděla.

Lucka je doma, pořád jí není dobře.
I na úterý mi vyšlo volno, protože v plánu je další rehabilitace. Jak já se tam vždycky těším.
Cestou domů....

Lucka pořád není dobrá, návštěva obvyklé lékařky rozpačitá. V druhé ordinaci jsme o mnoho spokojenější, ač dostává ATB. Ale to jsme už tak nějak tušily.
Taťka odpoledne zásobuje babičku. Večer ještě doděláváme perníčky, prý bez nich by to nebyly ty pravé Vánoce.
Středa ve znamení nákupu a příprav. Únava je menší, ale pořád jsem zpomalená. Lucka je doma a docela nám to spolu klape. Večer jdu na noční.
Čtvrtek dopoledne prospím. Lucce začíná být líp, no sláva. Dokonce jde odpoledne na chvíli na klavír, aby popřála paní učitelce. Já pomalu ukrajuji ze seznamu úkolů, co je ještě třeba. Něco splním, něco prostě škrtám. Zdraví mám jen jedno, Vánoce budou i za rok.
Dneska pokračuju. Vánočka byla původně z mého seznamu vyškrtnuta. Ale když na mne vykoukly fotky z loňských let, nějak mi to přišlo líto. Vzhledově nic moc, rozjela se mi. Ale chuťově je dobrá.

Odpoledne jsme ještě s mužem zajeli rozsvítit na hroby těch, co už s námi nejsou.
A zítra, zítra nás bude po dlouhé době u stolu hodně. Už se těším.

Svižný

Asi tak by se dal nazvat uplynulý týden. Takže si to shrneme.
Pondělí - volný den, přesto jsem musela do práce. Doplnit dvě školení, bez kterých prý nemohu být. Já tedy jo, ale zaměstnavatel má jiný názor. Odpoledne narychlo domluvená schůzka se známou. Ještěže tak, pěkné to bylo, dopovídat si to musíme příště.
Úterý - svátek má Lucie. Naše nejmladší, všechno nejlepší.
Než se naděju je odpoledne a jedu na noční, taková svižná, akční. Asi jako ráno, venku ledovka. Málem jsem skončila pod mezí. Uff, dobře to dopadlo.
Středa - vyspat se, vyzvednout Marušku a hurá nastřelit náušničky. Frajerka to bude. Taťka doma, není mu dobře, aspoň jeden den.
Čtvrtek - denní, svižná, ale v pohodě. Dokonce stíhám Lucčin třídní vánoční koncert na hudebce. Ani netušila, když hrála, že tam jsem. V plánu to nebylo. Ale radost myslím měla. podpořit ji tentokrát přišla kamarádka.
Pátek - už v 7 hodin ráno jedu 35 km za fyzioterapeutkou. Moc se mi nechtělo, ale dobře jsem udělala. Spokojenost veliká. Cestou domů se stavuju pro jablka. Přímo u pěstitele. Vloni jsem tam jezdila často. Nákup, úklid, cukroví, však to znáte před Vánoci, ale moc to nepřeháním....A zase na noční.
Sobota - spánkový deficit je značný, únava veliká. Lucce není dobře. Mě tedy taky moc ne. Volá Jana, i Maruška smrká, kucká, teplotkuje.....
A zítra další denní....

Víkend

Sotva jsem sklidila po obědě, už tady byla Maruška.

A v dobrém slova smyslu už neuděláte vůbec nic. To malé kouzelné stvoření vás nenechá. Nejde se od ní odtrhnout...

Holky domů, já na noční. Lucka byla celý den na závodech v judu, podpořit kamarádku.
V neděli se vyspat. Venku stále ošklivo, včera mlha, že by se dala krájet, dneska vítr a déšt.
Tu sem, tu tam a je večer.