Hotovo

Jednak se mi podařilo uzavřít měsíc. Ufff. Po docela poklidné středě jsem zjistila, že u nás je Šárka. Tudíž jsem usoudila, že doma nejsem potřeba a vrhla jsem se na nejodpornější práci mé pracovní náplně. Vidina volného dne udělalasvé a já v 18:00 klapla poslední číslo do počítače. V pátek ještě odeslu na příslušná místa. Fakt se mi ulevilo.
A doma zatím

Nějak nám to prořídlo a vypadá to, že bude chvíli čím topit.

O to se zasloužil taťka, který si na dnešek vzal dovolenou a strávil ji prací.
A i přes to, že se po obloze ještě honily divoké mraky, tak byl dnešek docela úspěšný.

Sklep a jiné katastrofy

Včera navečer se zatáhlo, když jsme odcházely ze cvičení začínalo krápat.
Ostatní přišlo až v noci. Déšť, vítr, bouřka.
Pršelo vydatně, foukalo hodně, ale jinde to podle zpráv bylo mnohem horší.
Měla jsem v plánu jít pracovat. Když jsem šla Viki pro granule do sklepa, tak jsem zjistila, že máme ve sklepě vodu. Ne moc, ale je tam. Kde se vzala? Celých 25 let nikdy nic. Bylo mi to divné a podezřívala jsem Pata a Mata, že zase něco udělali špatně. Odpoledne mne vyvedl z omylu muž. Nové okapy mají sítka, aby se odtok neucpal. Jenže nikdo nepomyslel na to, že se může ucpat ono sítko. Voda místo do svodu tekla do sklepa. Takže jsm se chopila hadru a začala uklízet.

Při venčení Viki jsem zjistila, že i vítr si zařádil. Jedna bříza zase zlomená.

V poledne jsem do té práce musela, přijel  servis na přístroje. Ach, ta EU. Na všechno razítko a nejlépe několikrát do roka. Nicméně jsem byla pochválena, přístroje ve vzorném stavu. To potěší.
A po návratu domů zase do sklepa, neb jsem to vzala z gruntu, když už jsem tam byla.
Mezitím se vrátila Péťa z Pardubic. Měla domluvený pronájem bytu, aby nemusela být na koleji, ale nějak to nevyšlo.
Mimichodem, kdyby jste někdo věděl o nějakém rozumném pronájmu v Pardubicích....

24 let

uplynulo dneska od chvíle, kdy spatřila tenhle svět naše prvorozená dcera. Naše Janička, Jana, Janinka.
Přejeme jí všechno to, co rodiče mohou svým dětem přát.
Jen to nejlepší, aby se měla v životě dobře a všechno se jí dařilo a hlavně zdraví.
A i když je to už velká holka, tak pro nás zůstane naší holčičkou, kterou máme nade všechno (stejně jako dvě další) rádi. Fotka staršího data, ještě s dlouhými vlasy, ale moc ji to tam sluší.

Oslava proběhla už minulý týden spolu s mladší sestrou.

Už jsem tu psala, že jsem měla kolegyni Báru. Bára je jen o rok starší než Janička. Přesto jsme si rozuměly a kontakt udržujeme alespoň písemný. Času málo, povinností mnoho. Přesto se občas sejdeme. Navíc si Bára rozumí i s Luckou. Minulý týden telefon, jestli nemáme dnes čas. Vyšlo to skvěle, protože jsem měla i z práce volno.
Takže jsme ráno s Luckou sedly do auta a jely za Bárou. Bylo to hrozně fajn.
Viděly jsme kozy a ovce, které jsme šly nakrmit.

Kozel s kozou se chtěli s Luckou kamarádit, ta měla respekt. Tedy přiznám se dobrovolně, já taky.

Na oběd a zmrzlinu jsme sjely do nedalekého městečka.

Na cestě zpátky jsme zajely k Jizeře. Tam je jedno úžasné místo, kde se dá krásně plavat. A jako bonus - nikde nikdo.

Prostě nádhera a luxus.
Pak jsme ještě doprovodily Báru na trenink hasiček a pospíchaly domů

Tak doufám, že dřív než za rok...

A navíc veselá historka. Cestou domů jsme se stavily na nákup. Pár drobností, čerstvé pečivo. Rychlovka. Při odchodu z obchodu jsem pípala. Fakt jsem nic neukradla. Moje všímavé dítě si všimlo pána, který se vedle nás při odchodu mihl. Když se ochranka otočila, stála jsem tam už jen já. Dobře to dopadlo, byla jsem propuštěna. Jedině dobře, protože jsem to měla taktak vyložit Lucku, vyzvednout kamarádku a jet cvičit.
Při cestě domů už začínalo pršet a bouřit. Sláva, bylo toho třeba.

Heslo dne

PŘEŽÍT !
To a nic jiného bylo dnes na programu. Mnohokrát jsem zde psala, že teplotní výkyvy mi nedělají dobře.
Tak jsem se při předpovědi počasí psychicky obrnila, že to není tak zlé, že to dám. Dala jsem to.
Celý den jsem nedělala nic, kromě občasného namočení se v bazénu.
Lituji zcela upřímně všechny, kdo museli do práce, nebo neměli vyhnutí a v tomhle teple něco, cokoli, museli podniknout. Dva dny v .....
Nestěžuju si, konstatuji. Tak to mám já.

Teplíčko

To vědí všichni, že jo, to nemusím nikomu povídat. Plánů spousta, jenže tohle už je moc a mě to neděl dobře.
Kupodivu jsem to dneska docela snášela, ale to je asi tím, že už s tím počítám a vyvaruju se spousty věcí. Takže se jen tak poflakuju po domě, občas něco udělám, ale je toho minimum.
Navrhnete jet k vodě. Jo, to jo, ale představa  davů lidí u vody mne trochu děsí.
Tak jsme nejdřív Lucce vymysleli, takovou malou, soukromou plovárničku.

Potom taťku napadlo, že kdysi v nějakém pomatení ze slev koupil bazén. Našel ho ve sklepě a jal se ho zprovoznit. Naše " náměstí" poskytlo plochu.
Zprvu to vypadalo jako nápad zoufalce, ale později se ukázalo, že i voda mající pouze 18 stupňů má v tomhle vedru úspěch.

Jediný, kdo je konečně spokojený s teplotou je Viki, jakmile jde ven, vyhledává místo, kde nejvíc svítí.

 Dnešek jsme tedy přežili, ale co bude zítra?

Tak mě napadlo,

pozvat na oplátku známého, u kterého jsme byli v pondělí .
Ale kdy? No nejlépe ještě tenhle týden, dokud budou jeho příbuzní na dovolené, aby si to taky u nás užil a nemusel spěchat domů.
Jak řekli, tak udělali.
Ještě musím poznamenat, že dopoledne v práci kolega nejmilejší. Taky delší pracovní doba, ale v tomto případě mi to vůbec nevadí. Pak ještě nějaký nákup a hurá domů.
Domluva byla taková, že taťka bude sekat ( ano, už zase sekáme) alespoň chvilku, já vše připravím , návštěvu přivezu. Po zralé úvaze, že v tomhle vedru trávit čas sezením na traktůrku je nerozum, jsme prostě sekání vynechali.
Prohlédli jsme fotky z dovolené u kafe a bublaninky a pak se přesunuli ven do stínu.

 Všichni byli myslím spokojeni, nejvíc asi naše Mína. Tolik pozornosti už dlouho neměla :). Povedené odpoledne.

Brusle a voda

Ráno bylo zamračeno, všude mokro po nočním deštíku. Vypadalo to na odpočinkový den.
Jenže nám to po obědě nedalo. Sbalily jsme s Luckou brusle a vyrazily na naše oblíbené místo.
Cestou se to ale vybralo a my litovali, že jsme si nevzaly raději plavky.
Brusle jsme nasadily a statečně i v tom vedru zvládly asi 5 km.

Po návratu jsme si za odměnu koupily nanuka a odešly k jezu.

Chtěly jsme ho přejít, jenže tady nastal problém. Za námi  šel nějaký mladý muž. Lucka mu chtěla uhnout a šup, zahučela do vody. Já, matka aktivka jsem ji chtěla zachraňovat a žuch , byla jsem tam taky, ale míň.
No nic, stane se. Tak se Lucka vykoupala oblečená, pak si vzala moje náhradní triko a svoji mikinu jako sukni a bylo.

A abych toho neměla málo, šla jsem ještě cvičit.
Po návratu ze cvíča asi nějaké skvrny na slunci či co.
Takové zbytečné nedorozumění a zásek, že jsem jen valila bulvy. Na pár facek to bylo. Jedna tedy padla, možná zbytečně, ale ruka byla rychlejší než mozek. Třeba se to dotyčné osobě rozleží a pochopí, že plácala nesmysly. Třeba se i omluví, uvidíme.Třeba ne a za 20-30 let ji to vrátí její vlastní děti i s úrokama.
Ale nesparavedlivá a ošklivá byla, to jo.
Pořád je ale naše, pořád ji máme rádi, jen nechápeme, že když všechno klape docela slušně, tak se sekne a zkazí to kvůli naprosté blbosti. Naše vztahy jsou takové hrady z písku. Budujeme, budujeme a buch je to fuč. 
Tak jsem šla natrhat třešně a upekla bublaninu. Třeba bude dobrá.

Na kole

Taťka v práci, Péťa v práci, já v práci, Jana mimo město.
A jak už dnes na jednom blogu zaznělo vyvstává tu otázka kam s ní ?
S kým, no s Luckou. Nikam. Sama doma. Zvládá. Je šikovná, je statečná, je skvělá.
Měla slíbeno, že pokud nebudu vyšťavená z práce moc, bude navečer kolo.
V práci bylo sice velké teplo, spousta klientů, vyšťavená jsem byla, ale ne zase tak moc.
Takže kolo bylo.
Máme takovou krátkou trasu.
K lávce

ke splavu

 k vodě

prostě k Jizeře

Jelo se nám docela dobře a tak jsme si to prodloužili.

 A tak jsme naše maloměsto mohli vidět i z druhé strany.

Bylo to prima, ujeli jsme nějakých 14 km. Taťka ještě odpoledne kus posekal, ale kolo s námi si nenechat ujít.

Rodná hrouda

Lucka chtěla k Šárce. Šárka není doma.
Co s načatým dnem? Telefonuji švagrové, zda je doma. Je a ráda nás uvidí.
Sedáme do auta a za chvíli jsme tam.
Švagrová je sama s mladší neteří. Brácha se starší jsou u moře.
Navrhuji malý výlet. Když se Vendulka probudí vyrážíme. Škoda, že jsem doma zapomněla větší foťák, digitálek musí stačit.
Pohodová cesta lesem, jen ne moc pro golfky, ale zvládáme.

K cíli dorážíme těsně před pátou.

Chceme na rozhlednu, málem už nás nepustí. Nedáme, se a kocháme se, tedy jen já a Lucka.
Tady v dáli Ještěd

Tady Kozákov (tam jsme byly ve čtvrtek) a Trosky

Když slezeme dolů, chceme nanuka. Je 17:05 a máme smůlu. I když sem stále přijíždějí auta, přicházejí pěší a přijíždějí cyklisté. Všichni máme smůlu. Je prostě zavřeno. To nám tedy rozum nebere. Sezona, krásné počasí ....No nic. I tak je tu hezky.

Pomalu zase sejdeme stejnou cestou zpět. Lucka statečně vezla kočárek celou dobu. S Vendulkou si rozumněla náramně, je to moje šikulka.

 Dojedemezbytek cesty autem, dáme si něco k snědku, dojdeme s Luckou zavřít okna do prázdného domu po mých rodičích ( když už jsme sem jely, tak jsme ho alespoň vyvětraly),

 rozsvítíme svíčku na hřbitově a jedeme domů.
A na které rozhledně, že jsme to byly? No schválně, kdo to uhodne.

Už včera

jsme chtěli navštívit jednoho našeho známého.
Starší pán, žije sám, prodělal boreliozu, zdravotně jak kdy.
Kdysi neskutečně pracovitý člověk a hlavně šikovný a pod rukama mu všechno doslova kvetlo. V domku žije sám. Má příbuzné ( v našem věku), kteří jsou u něj často (bydlí v paneláku). Jeden by čekal, že všechno bude jako dřív. Ale ouha, ouha. Pracovat se nikomu asi nechce. Ani to základní, nutné, co se kolem domu prostě musí. Ale bazén, jo ten mají...
Nepřísluší mi soudit, ale zamrzelo to...
Nicméně radost naše návštěva udělala. Poseděli jsme, popovídali, Lucka se i vykoupala.

Viki byla taky spokojená.

Chlapi si opekly špekáčky. Lucka to nejí, já si nedala, já šla večer cvičit. Po 14ti dnech s kamarádkou. Té zase včera srazilo auto dceru, ale snad bude vše OK.
A jak by řekl jeden chlapec z Večerníčku (Radovanovi radovánky) - to jsme si zase užili světa.

Únava

nebo lenost, velké teplo? Kdo ví.
Něco takového mne dnes přepadlo.
Lucka šla na odpoledne k Šárce do bazénu. Tudíž volno a prostor.
Nějak jsem ho nevyužila. A zase na druhou stranu - dopoledne jsem nakoupila, uvařila oběd, vyparala prádlo, uklidila koupelnu, vyčistila Viki všechny pelechy.
Spoustu minut jsem koukala do zeleně a další spoustu minut usilovně přemýšlěla a ještě větší čas pozorovala mraky a to se taky počítá, že jo.
Tak asi tak.
A na závěr dne domácí mochito, díky taťko.

Povedená oslava

Dvě dcery máme narozené v červenci. Vždycky jsme to oslavovali najednou.
Kdysi doma s dortem. Jak jsme starší, tak jsme pohodlnější a tak nepeču, nevařím a svěřuji se do rukou osvědčených odborníků.
Jak už jsem psala, máme tady starší příbuzné z daleka.
A tak jsme sezvali nejen dcery a jejich polovičky, ale i tu starší generaci. Milých setkání není nikdy dost.
Přesun jsme zvládli, místo měli rezervované.

 Jídlo bylo výborné, pochutnali jsme si všichni. Holky si daly horké maliny napůl.

A i když se nerady fotí, dnes docela ochotně  i s úsměvem. Tři sestry.

A ještě jedna usměvavá - mladá.

Cestou z oběda jsme se stavili pro něco sladkého ke kafíčku, poseděli ještě chvíli u nás doma.

 Trhali se třešně...

a prostě to bylo strašně příjemné odpoledne.
Tímto všem zúčastněným děkuji a pevně věřím, že to brzy zopakujeme.
Odpoledne tady s námi byla i Viki, které jsem dopoledne sundala obvaz. Pahýlek je krásně zatažený, nekrvácí  a Viki běhá, jakoby se nic nestalo. Celou dobu byla na volno. Utekla jen jednou, a když jsme to zjistili a šli ji hledat, tak už zase mazala zpátky. Takže další velké plus na dnešním dni.
A co dostaly holky darem? Polštářek. Zakoupen před časem. Obě mají stejný. Mě zaujal ten nápis , holky myslím víc ta rolička ve spodní části.
Nápis snad ocení později, ale ještě víc bych jim přála, aby jim život nikdy nenatloukl.
Ale naše náruč tu pro ně bude vždycky, pro všechny tři.

                          Mám vás ráda holky moje !