Výchovu

jsem asi někde zanedbala. Dobře mi tak. Třeba se to jednou vrátí. Uvidíme.

Dnes byla práce trochu jiná. První půlka normálka, ale pak jsme vyrazili na kontrolu za klienty do ústavního zařízení. Zvládli jsme to v pohodě, ale dělat bych tam asi nechtěla. Asi bych trpěla psychicky. Tak doufám, že tahle práce, kterou mám mi ještě nějaký čas vydrží. Jeden nikdy neví. Jednou jsem se od jedné "vědmy" dozvěděla, že dokud budu mít ruce, tak se uživím. Není to na vyskakování, ale mohlo by být hůř.
A tak jsem ráda za to, co mám. Domů jsem přijela později než obvykle a poměrně brzo jsem vytuhla. Asi doznívající choroba po léčbě ATB udělala své a organismus ještě nezvládl zátěž posledních dnů.