Tak ta mi teda nějak chybí v poslední době.
V práci dnes kupodivu nový mladý kolega, ale vše bylo OK. Jen díky včerejšímu výletu jsem tam musela zůstat dýl, abych dodělala resty, které nesnesly odkladu.
Lucka přišla ze školy za mnou,sama nakoupila v papírnictví a lékárně. Domů odjela s taťkou.
Po nákupu jsem si doma dala kafe a potom vytuhla. A to tak, že úplně.
Prostřední má nějaké špatné období, tak jen doufám, že se srovná.
Když si člověk pořizuje děti, tak si krásně maluje život. Jak to bude fajn, co všechno bude tak a tak.
A ten život si pak nějak na tyhle plány zapomene, nebo co, a všechno si sám od sebe změní a zašmodrchá....
Nestěžuju si, to ne. Mám své děti ráda, někdy možná až moc... A chtěla bych, aby byly šťastné,asi jako každá máma.
Jenže moje představa se v dané chvíli nesetkává s představou mých dětí. A mě nezbývá než přihlížet a tiše doufat, že všechno dobře dopadne. A když nedopadne, tak být nablízku a podat pomocnou ruku.
Ještěže ten život nás aslespoň obdařil schopností odpouštět a milovat ty svoje "poklady" i přes jejich nápady a výmysly, které zcela neodpovídají těm našim plánům při jejich plánování a vychovávání.
Pak existuje ještě jedna možnost. Hodit je přes palubu.
Jenže to právě většině z nás nejde a je to o té bezmezné mateřské lásce, kterou jim dáváme i když zatím není opětovaná. A pořád doufáme, že se něco otočí a oni pochopí. Většinou to tak je. A tak se těšíme, až ta chvíle přijde a budeme mít doma z toho " nesnesitelného " jedince, který tu s náma zrovna teď bydlí zase toho "vysněného " parťáka pro chvíle dobré zlé.
PS: oba operovaní jsou v pořádku, tak aspoň něco pozitivního
Žádné komentáře:
Okomentovat