Další telefonát

 Je to těžké, když jeden vidí jen černě, slyší jen to, co chce slyšet. A to, co slyší je všechno špatně a ještě špatně. Bát se promluvit do telefonu, tak to opravdu nehodlám.
Občas pochybuju nad tím, jaká opravdu jsem, ale vím, že mám svou hrdost a cenu a za jisté hranice nehodlám zajít.
Ty ještě žiješ, jo ? - Jo, žiju. - Jak se máte.-  (Rychle volím slova, abych nepobouřila) Máme se docela dobře. Počasí je slušný, nic mimořádnýho se neděje. - A už jste zdravý ? - (tady moc nechápu, neb jediný, kdo marodil byla Viki, kterou nemá rád) - Jak to myslíš, my jsme nikdo nebyl nemocný. - No s Luckou jsi lítala po doktorech! - Snažím se vybavit , kdy to bylo (přelom března a dubna) a dovolím si podotknout: Ale to už je přeci dávno...- na tuhle odpověď se dozvídám, že až budu s onou osobou chtít mluvit normálně, slušně a v klidu, tak ať zavolám a pokládá mi telefon.
No, nějak jsem to zase nepobrala...
Ale aby to nebylo jen smutné, tak jsem stihla poznávat při cestě do práce i z práce krásy naší vlasti.
U Benátek jsou objížďky a já to nějak přehlédla a najezdila spoustu km navíc ( asi 40). Nevadí, do cíle jsem vždy dojela. Podotýkám, že navigaci nevlastním, autoatlas leží v knihovně.
Stihla jsem dojít s Viki na kontrolu. Mimochodem, jediná příčina jejích problémů budou asi fakt rozbouřené hormony. Už se zase dostává do formy.
S prostřední jsme byla na nákupu, což je taky pozitivně vyjímečná situace.
Lucka tady měla kamarádky a hezky si hrály. Když pro ně přijel jeden z tatínků, tak ani nechtěly domů.
Takže nakonec se zdá, že to byl vlastně docela hezký den.