neděle 26. listopadu 2017

Pomalu tady máme konec listopadu

A já samozřejmě s hrůzou zjišťuji, že je to už zase 14 dnů, kdy jsem si nic nezapsala.
Asi nemá smysl vzpomínat na jednotlivé dny. Vezmu to tak nějak všeobecně.
V první řadě stále ještě chodím do práce. Je pravda, že teď mám služby volnější, protože se musí vybrat přesčasy z léta a dobrat všechna letošní dovolená. Takže je to postavené na hlavu. Teď, když je ošklivo, všichni v práci a ve škole, tak já jsem doma. No nic.


Další věc, moje rameno, nebo spíš moje tělo. Po pondělním cvičení to nebylo ono, zátěž je asi ještě neúměrná navracejícím se schopnostem. Takže jsem se dohodla s panem cvičitelem a dáme tomu ještě čas. Zkusím to třeba později. Jsem ráda, že se rameno pomalu vrací k normálu, nechci to zkazit.
Nejvýznamější věcí, která se v posledních dnech udála je to, že se nám po dlouhé době vrátila z ciziny Péťa. To máme velkou radost a užíváme si to s ní.
Do toho nějaká ta rehabilitace, samozřejmě běžný denní režim, o tom žádná.
Lucka konečně dostane rovnátka a tak nám to ježdění za panem doktorem taky zabere docela dost času. Aby toho nebylo málo, tak jsem musela na výstupní prohlídku, jak jinak, než ve svém volném čase.
Tento týden taky proběhla na naší škole bursa středních škol a rodičovské schůzky. Vybrat střední školu je v případě naší Lucky dost problém, ale ono se to vyvrbí. A rodičáky ? Být jako matka minimálně třikrát veřejně pochválena, to potěší (i když teda mě by to stačilo mezi čtyřma očima).
DAlší událostí byly narozeniny manželovi mamky. Babičce je už 87. Neuvěřitelné. Síly už ji trochu opouštějí, ale pořád žije sama v domku, má slepičky a zahrádku. A tak i když nemá narozeniny a vyjde nám to, jezdíme za ní. i s Maruškou. Ta už hezky chodí za ruku.


A je to hodná a veselá holka.


Občas potřebuje i Jana nějaké volno a tak je Maruška u nás, jako třeba včera. To si ji pak naplno užíváme všichni.


A jelikož jsem měla trochu víc volna, tak jsem ho trochu využila i k pletení. Maru potřebovala nákrčník.První pokus moc nevyšel, ale počká v šuplíku rok, dva a bude OK.


 Ten druhý už je lepší, ten už snad čekat nebude.


No a jelikož jsem nikdy (pouze ve vyjímečných případech ) nenosila čepici, ale od nového roku ji budu trochu potřebovat, tak jsem si jednu udělala. Pochválili mi ji doma všichni, což jsem teda nečekala. K černé bundě bude dobrá. Možná si k ní ještě udělám šálu a rukavice .



pondělí 13. listopadu 2017

Tak to vypadá,

že blog nebude už ani týdeníkem, ale občasníkem.
Mrzí mne to, ale co s tím. Některé dny není co psát a některé na to zase není vůbec čas.
Samozřejmě, že si horko těžko vzpomínám, co jsem dělala před 14ti dny.
Ono je to tak nějak pořád dokolečka.
Když nejsem v práci, jsem doma a snažím se dohnat resty ze dnů, kdy jsem v práci.
Středa 1.11. byla volnější. Dala jsem dopořádku místní hrob. Nakonec i my svítíme.
Ve čtvrtek 2.11. byla Lucka objednaná k zubnímu na rovnátka. Konečně se dočkala. Cestou tam mi pípla sms, že se Marcelce uvolnilo místo, jestli nechci odpoledne dorazit. S odřenýma ušima jsem to dala.
K tomu jsem ještě hnedle ráno byla rozsvítit na hrobě rodičů. Najezdila jsem toho za ten den opravdu hodně.
V pátek třetího opět resty atd.
V sobotu a v neděli jsem měla denní. Docela to šlo. Kdyby ta práce vypadala takhle pořád, možná bych tam zůstala. Jenže pak si vzpomenu na důvody odchodu a mám zase jasno. I přesto, že sloužící lékařka mi sdělila, že ji to mrzí. No, mě taky , ale ....
V neděli, když jsem přijela z práce, tak tady byla Maruška. Jé, to jsem měla radost.
V pondělí 6.11. jsem měla zase volno. Hodně jsem toho stihla. Jak doma, tak nějaké běhání po městě, pošta, spořitelna  a tak. To jsem fakt měla radost, že se mi to všechno podařilo.
Do toho trošku začínám řešit nové zaměstnání, tedy spíš, co k němu budu potřebovat. Takže trochu hledám na netu a sem tam něco objednám. Holt Vánoce mám v listopadu.
Při tom brouzdání jsem objevila, že v městečku vzdáleném cca 30km, se cvičí podle pana Smíška. Kupodivu ještě bylo místo, tak jsem to jela zkusit. Musím vyzkoušet, co tomu řekne moje rameno. Pan cvičitel na něj bral tentokrát ohled, takže dobrý. Uvidíme, jak to bude dál.
V úterý zase denní. Kolegyně mi ráno umožnily vyřešit problém v mzdové účtárně (mají tam nepořádek a jedna neví, co dělá druhá). No nic, hlavně, že to snad bude OK.
Ve středu zase volno. Večer hurá za kulturou. Byli jsme s mužem v divadle. Představení Divadla v Rytířské Chvilková slabost. No, abych pravdu řekla, nedávní ochotníci mne tedy pobavili víc.
Ve čtvrtek opět zubní, tentokrát hygiena a prevence. Zase s Luckou. Navečer vykoupat Viki, protože v pátek jsem s ní jela na očkování. Nechtěla bych to zakřiknout, ale je teď docela OK. Snad jí to ještě chvíli vydrží.
V sobotu se tady na chvíli stavily zase holky, ale já bohužel musela na noční. Když jsem se v neděli probudila, tak už tu byly zase. Alespoň jsem si Marušky užila.


Janička mi dokonce přivezla oběd. A zase se mi od holek na noční nechtělo, ale co se dá dělat. Cestou tam už chumelilo. Ráno bylo nachumeleno takměř všude.
A ač to byly naprosto pohodové noční ( a zase jsem dozvěděla, že je škoda, že končím), tak jsem byla dneska odpoledne úplně mrtvá. Probraly mne holky. Byly na kopci stavět sněhuláka. Jely okolo, tak se stavily na čajík.


A i dneska jsem je opouštěla, ale tentokrát jsem jela zase cvičit.
Dneska už mě pan cvičitel nešetřil, tak uvidíme, co na to rameno.
A teď jsem probraná jako nikdy. Tak jdu Marušce doplést nákrčník, ať jí není zima.

středa 1. listopadu 2017

Nový měsíc,

nový začátek ? Ne tak docela, ale s novým rokem tohle platit bude.


Změna veliká.
Po dlouhém zvažování, psaní si na papír všech pro a proti, komunikací s nejbližšími a velmi pečlivém uvážení jsem se rozhodla udělat ve svém životě další změnu.
Já, která změny nemám ráda, já která se jim bráním. Asi jsem se s věkem změnila (zbláznila), nebo se snažím dohnat, co jsem v životě zameškala ? Nevím.
Jednoznačně jsem došla k závěru, že tam, kde člověku není úplně dobře by neměl zůstávat. Z žádného důvodu. Ani proto, že to bylo splnění dávného snu (jo, prostě představa a realita se trochu minula), ani proto, že se to od vás očekává, ani proto, že tím způsobíte komplikace jiným.
Změna byla nutná právě proto, že sen nesplnil očekávání, že nakonec by komplikace patrně postihly mne, že je mi bližší košile (rodina) než kabát.
Rozhodnutí padlo, v pondělí hned ráno jsem jela podat výpověď, ale úplně se mi neulevilo. Trochu (víc) jsem se obávala, co mému rozhodnutí řeknou současné kolegyně. Přijaly mne mezi sebe ( většina) docela hezky. Hodně mne naučily, podporovaly mne a já se jim takhle odplatím. Abych pravdu řekla, čekala jsem výčitky, hněv, zklamání a já nevím, co ještě, ale nakonec to skoro všechny přijaly docela hezky. Pochopily mé důvody a uznaly, že mé rozhodnutí je alespoň zčásti rozumné. A ty , co to nepochopily, ty ať si.....
Nakonec mi i chvilku bylo líto, že jsem tu výpověď podala. Jenže jsem se nakonec podívala na seznam pro a proti a pochopila (snad definitivně), že tahle cesta pro mne končí, protože možná v tuhle chvíli vypadá schůdně, ale za týden, dva by se zase objevilo to, proč končím.
Zkusím štěstí jinde.

neděle 29. října 2017

Z vichřice

se nakonec vyklubal orkán. A já trpím. Máloco mě rozhodí, ale takovýhle vítr ano. Naštěstí , dle informací z televize, vím, že u nás, to až tak strašné nebylo. Nějaké ulámané větve, Jizera na dvojce. V celkovém měřítku OK. To, že nám zateklo kolem komína není nic proti tomu, co potkalo spoustu ostatních.
Další, takovou malou soukromou , vichřici prožívám sama se sebou.
V úterý jsem měla denní. Ve středu volno. No, volno. Než naženete zameškané dny, dojete kam je třeba, zařídíte, co je třeba, tak je den pryč.
Ve čtvrtek opět denní a v pátek noční.
V sobotu navečer jsem byla hldat Marušku, protože maminka potřebuje taky občas oddechový čas.
A dneska byly holky celý den u nás, protože jim nešel proud. On nešel ráno ani nám, ale byli jsme ti šťastnější, kdo byl připojen v první linii.
Sice člověk nic neudělá, ale je to velká radost, to babičkování. moc si to užívám.

úterý 24. října 2017

Jako na houpačce

se u nás střídají poslední dny. Ať už je to o počasí, nebo o čemkoli jiném.
Ani se mi nechce moc psát. Na některé věci z posledních dmů nejsem moc pyšná, ale byly ku prospěchu věci.
Ne, neděje se nic převratného, jen jsem se jaksi musela přizpůsibit situaci a harmonogram ku svému prospěchu. Nakonec to všechno bylo fajn.
Jenže tím vyvstala další otázka, která mi už dlouho leží v hlavě co dál a jak dál. A to už se vlastně týká jen mne. No, a zase vlastně to není jen o mě. To jak se cítím já se promítá i do mého okolí. A v poslední době mi přichází signály, že se to začíná promínat ne moc pozitivně. Moje únava a taková nějaká nenálada, nebo jak to nazvat.
Chtěla bych to změnit, cítím, že to je třeba, změna se mi i nabízí, ale já nevím, jestli je to to pravé.
Jestli si neskočím z bláta do louže a nebudu zase tam, kde teď.
Dumám, přemýšlím, zvažuju. Píšu si pro a proti a pořád mi to vychází tak nějak půl na půl.
Těžké rozhodování.

úterý 17. října 2017

Druhá polovina týdne

mé dovolené nedovolené začala naladěním našeho piána. Už léta k nám jezdí místní pán, takže to nebyl problém. Dohodli jsme se rychle právě proto, že jsem byla doma a mohl přijet dopoledne.
Poprvé v životě ( a rozhodně ne naposledy) jsem dělala pečenou zeleninu. To byla dobrota. Nechápu, že jsem na to nepřišla už dávno, když brambory takhle běžně dělám. Ale třeba ta naše dýně Hokaido... Mňam !!!
Mezitím se ozvala bývalá kolegyně jestli nechci ačokču. Vůbec jsem nevěděla, co to je. Trochu jsem pogůglila a rozhodla se tuhle zajímavou rostlinu ochutnat. Samozřejmě výměnou za dýni.
Takhle to vypadá...


A takhle to roste..


Maličké chutnají jako hrášek, ty větší opravdu jako něco mezi okurkou a paprikou.
V mém dalším programu následovala káva s naší bývalou paní doktorkou. Bylo tak hezky, že jsme i s Marečkem mohli posedět venku.


Po kávě k Marcelce na rehabilitaci, někdo jí vypadl a tak jsem to uvítala. Ta mi zase dala, uf. Ale ruka je zase o kousíček lepší.
A je tu hnedle pátek. A to jsem měla v plánu, co toho doma udělám, když nemusím do práce. Skutek utek. Nevadí, nebo spíš nedá se nic dělat a nedá se stihnout všechno.
Dopoledne jsem si nakoupila a odpoledne jsme vyrazili s dědou, Maru a Janou na kávu. Cestou jsme nakrmili kachny, to Maruška ráda.



Už chodí, ale jen za ruce


V kavárně se chovala vzorně


Při návratu došlo na opravu postele. Pomocníků měl děda opravdu hodně.


Večer jsem si navařila a napekla na víkend. Zase poprvé jsem zkusila mrkvové muffiny a byly výborné.
V sobotu dorazila Janička s Maruškou k nám a tak jsem si užívali vnučkování pěkně celý den.
Mimo jiné jsme s ní probírali blížící se volby. má v tom trochu zmatek, holka jedna ...


V neděli dopoledne jsme se rozhodli navštívit výstavu hub v nedalekém městečku. Docela se nám to líbilo, jen exponátů kdysi bývalo víc.
Maru se stihla i nasvačit,


 a prozkoumat skrytá zákoutí.


 Cestou z výstavy jsme se stavili pro koťátko. Jana ho narychlo sehnala pro známé.


To bylo veselo...


 Maruška je šikulka a už krásně jí, někd y s pomocí,


a někdy i sama. A že jí to jde !


 Odpoledne Janička s Maruškou odjely s koťátkem. Při té příležitosti se stavily u babičky.
Taťka se konečně odholal a vylezl zkontrolovat a opravit komín, topná sezona se blíží.
A já se konečně pustila do svého týdenního plánu. Lákalao mne to ven, to jo, ale skluz byl veliký a už jsem musela něco doma poudělat.
V pondělí jsem v plnění plánu pomaličku pokračovala a navečer jela na noční.
Prima kolegyně, docela pohodová směna.
Úterý dopoledne jsem prospala, jak jinak. Na odpoledne jsem měla domluvené kafe s další prima známou. Minulý týden nám to úplně nevyšlo.
Večer měla Lucka koncert na klavír. Moc se jí to povedlo.


středa 11. října 2017

Říjen se přehoupl

do své druhé poloviny a já s hrůzou zjišťuju, že blog silně zanedbávám.
Tak to vezmu ve zkratce.
Neděle 8.10. byla deštivá, sychravá a prostě podzimní. To mě přimělo k třídění věcí z domku po rodičích. Některé věci vyloudily smutek, ale některé zase úsměv.
Třeba 20 let stará fotka mých dětí.


 Když jsem byla malá, přála jsem si psa, asi jako každé dítě. Můj táta neměl psi rád. A tak jsem dostala plyšového. Jmenoval se Šaryk. Nicméně jsem usoudila, že přišel jeho čas. Únava materiálu, spravit to nešlo a tak jsme se asi po 40ti letech společného soužití rozloučili. Jako kdo může říct, že měl psa 40 let :).


Jelikož jsem neměla žádnou dovolenou v létě, ale zákonný nárok mám, musím si ji do konce roku vybrat. No tak jo. Bohužel.
V pondělí ráno mrzlo a poprvé letos jsme škrábali auto. Na odpoledne jsem si domluvila schůzku s milou známou. Ještě před tím jsem si ale koupila žehličku. Ta moje, letitá, nějak divně hřála. No, že já to neudělala už dávno. To je požehleníčko. I moje bolavá ruka to s ní zvládá skvěle.
A navečer jsem měla zajímavý pohovor. Přišla ke mě tak nějak sama nabídka, kterou musím pečlivě zvážit.
V úterý domluvily holky z bývalého zaměstnání takové malé setkání. A jelikož jsem měla konečně taky volno, tak jsem se ráda zúčastnila. Všechny ode mne dostaly dýni z naší letošní úrody. Nějak nevím, co bych s tím dělala.


Navečer ještě jeden zajímavý pohovor, ale tam je víc mínusů než plusů.
Na středu 11.10. jsem byla objednaná na neurologické vyšetření s tou mojí nešťastnou rukou. Je pravda, že díky Marcelce, a asi taky díky času se ruka pomalu lepší. Opravdu pomalu.
Vyšetření bylo v Liberci. pojala jsem to jako výlet. I přes to, že všechny sjezdy a cesty kterými jsem chtěla jet byly uzavřené, tak jsem to zvládla v pohodě.
Asi netřeba komentovat - lázně


Muzeum


Moje první, ještě školní, pracovní působiště


Přehrada




Cestou domů jsem se stavila v Jablonci v OBI, potřebovala jsem tam nějaké úložné boxy.
A doma mě za odměnu čekal krásný západ slunce.