čtvrtek 23. března 2017

Malá jarní úvaha

Uplynulé dny toho přinesly docela dost. Pro mne osobně. Pro můj pocit, pro moji pohodu.
Po páteční akci " Poslední zhasne" jsem stále ještě přemýšlela, zda jsem udělala dobře, že jsem podala výpověď. Vždyť budu dojíždět, nové prostředí, nový kolektiv, nová práce.....
Všechno ukazovalo na to, že ano, přesto.
Ostatní, i když rozděleni, zůstanou tak nějak spolu, občas se budou vídat. To mě jako trochu mrzí.
Dneska jsem měla v plánu všechno uzavřít. Vrátit věci, odevzdat klíče. Taková poslední tečka.
Byla jsem i na oddělení. Hrozný pohled. Pusto, prázdno, vybydleno, vyrabováno. Kupodivu se nás tam sešlo víc. Viděla jsem, jak to ostatní těžce nesou, jak nejsou v pohodě, jak se trápí.
Taky mi to není jedno. Ale jak jsem jediná, kdo úplně odešel, tak jsem asi taky jediná, komu to už dneska nepůsobilo tak velkou bolest.
Protože...
V neděli ještě bylo smutno. Venku deštivo, plánované čistění hlavy v přírodě se nekonalo. Jana s Maruškou odjely, tak jsem ani nebyla potřeba jako babička. Péťa zase odjela do Prahy. Ale to smutno už bylo takové jiné. Začala jsem si plánovat, co ve dnech volna všechno stihnu.
V pondělí jsem se přistihla, že se něčemu usmívám. To se mi teda dlouho nestalo. I jsem si to uvědomovala, že se neusměju, že jsem pořád bez nálady, zachmuřená.
Večer jsem měla telefon, který by mne jindy naprosto totálně rozhodil  a určitě by mi nebylo dobře. Zvládla jsem ho v klidu vyřešit. To je dost posun.
V úterý jsem byla objednaná na masáž ke známé. Ležím tam a najednou se poslouchám jak jí vyprávím, docela s nadšením o novém zaměstnání. Večer jsem se nahlas smála nějakému vtipu.
Taky jsem byla na trampolínkách a bylo mi tam moc dobře.
Ve středu jsem se jela podívat do nové práce. Přistihla jsem se, jak si zpívám veselou písničku. Jak se tam docela těším , i když nevím, do čeho vlastně jdu. Měla jsem štěstí na dvě nové kolegyně. Milé, vstřícné. A já jen poslouchala, vnímala, objevovala.
Bude toho hodně, co se budu muset naučit. Ať manuálně, tak vědomostně. Opravdu hodně. A to jsem viděla hodně málo. Ale já byla naprosto klidná. Ono to prostě půjde. Bylo tam dobře. Vím, je to začátek, pár okamžiků...Nemůžu zatím nic hodnotit a soudit.
Cestou domů jsem to vzala přes bazén. Kdy já tam byla naposledy? A sama ? To asi nikdy. Taky to bylo fajn. Hezky jsem si mohla dumat, co jsem viděla a zažila.
Po nějakém stresu ( před lety, kdy jsem nastupovala do poslední práce to byl sakra stres) ani památky.
Dostala jsem nějaké dokumenty a tak je začínám pilně studovat.
Taky jsem si došla ke kadeřnici. Když nově, tak ve všem. Jo a skákat jsem byla zase. A dneska jsem z toho měla fakt radost.
No a tak mě napadlo, že s prvním jarním dnem začal i první den mého nového života. Nebo aspoň jiného, lepšího. Bez obav o budoucnost, bez nervů jak to bude dál. Jistotu, že to tak bude nemám, ale věřit v to můžu. Chci a moc.

sobota 18. března 2017

Sobota

ráno. Venku bílo, ale jen tak lehce. Od rána prší jako z konve, fouká vítr. Počasí na depku jako dělané.
Ale já mám tu výhodu, že mám pořád okolo sebe někoho, kdo mě rozveselí.
Dopoledne Péťa, která konečně dorazila taky domů. Hovory s ní jsou v poslední době moc prima, užívám si to. Po letech minimální komunikace je moc hezké s ní diskutovat. Vážně i vesele. Holt už je to dospělá ženská. V hlavě to má srovnané a ví co chce. Mám z ní velkou radost.

A aby toho nebylo málo, tak odpoledne dorazily holky moje další. Janička s Maruškou. Ještě jim není úplně dobře, ale je to mnohem lepší. I když je venku ošklivo, tak se den úplně rozzáří.
V obležení tetiček.

S dědou je to taky fajn.


Vikinka, žárlivka naše, hned jak může, tak se jde taky pochovat....


V posledních dnech nebolo moc času a chuti na nějaké další aktivity, ale podařilo se mi dodělat druhé vlňáčky pro Marušku.


 Maminka si je objednala. Ty první už jí jsou malé.



pátek 17. března 2017

Konec

jako opravdu absolutní konec nynějšího zaměstnání. Sedím tady a je mi smutno. Skoro jako kdyby mi někdo umřel. Už nikdy se nesejdeme na našem pracovišti.....

Ale po pořádku. Naposledy jsem psala v úterý odpoledne. Večer jsem si byla skočit a bylo to zase fajn.
Ve středu ona avizovaná poslední denní. To ještě docela šlo. Sice už to doléhalo, ale dalo se to.
Zase se řešilo, kdo kam půjde, a jaké kdo dělá podrazy. Prostě stále dokola. Chování některých jedinců je k posr....Bohužel se tak chovají i lidé, kterým člověk věřil a doufal....
No nic jdeme dál. Je nutné udělat tlustou čáru. Jsem ráda, že jsem k tomu sebrala odvahu.
Nevím, co je přede mnou, ale doufám, že to dám. Asi je vše jak má být.
Pořád hlídáme Cipíska. Bez talířku ani ránu.


Ve čtvrtek ráno jsem se probudila a zase cítila záda a levou nohu. Bylo to naprosto jasné, psychika dělá divy. Naštěstí jsem jela na rehabilitaci. Marcelka na mě zapracovala, já si ujasnila priority a domů jsem jela docela v pohodě. Cestou jsem se stavila na oblíbeném místě.



Rychlý nákup, na skok za holkama. Oběma pořád ještě není dobře a u Jany to vypadá na dutiny. Tak nějaké medikamenty dovézt. Vyzvednout Lucku ze školy a taky kod k elektronické žákajdě. A hurá ještě do práce. Lucka má zarostlý nehet na palci u nohy, tak aby naše milovaná doktorka řekla co s tím. Ještě než jsem odjela na noční, stavila jsem se zase u holek, nabrat Janu, jestli jsou zánětlivé parametry, či nikoli, aby se ATB nedávala zbytečně. Zatím dobrý.
Poslední noční byla prostě jiná. Likvidujete spoustu věcí a víte, že už nikdy.....

V pátek ráno se mi ani nechtělo jít spát. Prala jsem, vařila jsem atd. Pak na mne padla únava, tak jsem si na chvilku lehla a málem to odnesl králík v troubě. Dobře to dopadlo. Tak akorát.
Odpoledne sraz na oddělení a společné poslední zhasnutí a zamknutí. Odchod do restaurace. To nešlo jinak. Sešlo se nás opravdu hodně. Dorazily i kolegyně z mateřské i bývalé kolegyně. Všem je to líto.
Akce se vydařila. Nakonec to nebylo nijak depresivní, takové milé posezení, ale tam někde vzadu pořád víte, že odteď už to bude vždycky jinak.

úterý 14. března 2017

Na sobotní denní

jsem krásně zaspala. Tak nějak, jak jsem si vyřešila problém s tím, kam jít pracovat, tak se mi hrozně ulevilo. Sice vůbec nevím,co mě čeká a jestli to dám, ale mám jasno.
Ostatní kolegyně se trápí, pořád to řeší, nemají jasno, některé.
Ze mě spadly obavy a je mi líp. Líp spím. Nejsem tak strašně unavená.
A tak jsem si tedy hezky zaspala, ale jen o kousíček. Ještě to šlo. Klidná denní. Nicméně večer jsem brzo zalehla a dospávám předchozí období.
Nedělní oběd byla taková rychlovka, nechtělo se mi vařit. Chtěla jsem si vzít Marušku do kočárku, jít se projít, ale choudě malé má teploty. Mamince taky není dobře, tak marodí spolu.
Narychlo domluvená káva, plánovaná asi tři měsíce, se protáhla na celé odpoledne. Bylo to moc fajn.
V pondělí s dobrou náladou doháním resty naší domácnosti. Odpoledne na skok kouknou na holky. Maruška zrovna v dobré náladě. Večer do práce. Noční klidná, až moc, to mě asi nebaví.
Dnes dopoledne trochu pospat. Zvířata mě moc nenechají. Hlídáme totiž Janě Cipíska, aby nemusela chodit venčit, když obě marodí. Průběžně mě on i Viki chodí kontrolovat, jestli spím, nebo ne.
No nic, nevadí, dospím jindy. Marušce se spustila rýma . Tak snad už to bude jen lepší a lepší.
Večer si jdu zase skočit, tak doufám, že to bude zase v pohodě jako posledně.
A zítra poslední denní. Jako úplně poslední denní na tomhle pracovišti. Pak už nikdy.....

pátek 10. března 2017

Dějí se věci !

Středa - v sobotu, když jsme Viki vykoupali a já dávala prát pelechy, tak se mi zdálo, že ten z ložnice je nějaký připočůraný. Okamžitě se mi vybavil loňský rok, kdy jsme si chvilku mysleli, že o Viki přijdeme. Dávala jsem si pozor, ale od neděle do úterý jsem nic nepozorovala. pomalu jsem to vypouštěla z hlavy. Ve středu dopoledne ale za mnou sama Viki přišla. Pelech pročůraný docela hodně, ach jo... Obešla jsem i ostatní a na všech jsem objevila stopy . Tak honem nabrat moč a hurá na veterinu. Jenže ouha, moč dobrá a zánět se nekoná.
Inkontinence po kastraci. Dostali jsme léky a uvidíme, co bude dál. Taky prý srdíčko netluče tak úplně správně. Prostě naše Viki....

Jelikož jsem šla na noční, bylo to tak,tak. Noční byla, no prostě byla.
Ve čtvrtek jsem spala jako dudek. Celé odpoledne jsem bojovala sama se sebou. Už hrozně dlouhou dobu mám chuť vyzkoušet, co moje záda řeknou na trampolínky. Pořád jsem to odkládala, ale nastal den D.
Cvičila jsem s rezervou, některé prvky jsem vynechala úplně, pro jistotu. Ale dala jsem to a dokonce dneska úplně normálně funguju.

A dneska, v pátek, jsem jela do nového zaměstnání na přijímací kolečko. Vstupní prohlídka, podepsat smlouvu, vyplnit asi tisíc dotazníků, nafasovat prádlo, domluvit si služby. Bylo toho hodně. Domů jsem se vrátila až odpoledne, ale mám všechno na jeden zátah. A ta ochota a vstřícné jednání, Já se nestačím divit. Já se tam fakt začnu těšit.
Tak ještě velký nákup. Pro nás, pro babičku a pro Janu. Té není celý týden dobře, dokonce i teploty měla, tak aby nemusela někde běhat po krámech. Pak ještě chvíli pohlídat Marušku, Cipísek potřebuje vyvenčit.
Uvařit oběd na zítra, protože jdu ještě na denní.

Tématem týdne byla i Péťa, které se povedlo, co si přála. Plní si svoje sny a to je moc dobře.
Jen mě je z toho trošičku smutno, protože ji dost dlouho neuvidíme. Ale moc jí to přejeme, to zase jo.

úterý 7. března 2017

Petr Kolář

a jeho tour 2017 Jednou nebe zavolá. Ač je to s podivem, zavítal i na naše maloměsto.Dneska večer.
Pěkné to bylo, pobavilo...A něco o hlavní hvězdě třeba tady.
Dneska jsem měla volno. Snažím se to tady dát do přijatelného stavu. Pomalu, ale jistě.
Včera jsem běhala po úřadech  a vyřizovala vše nejen k přijetí do nové práce.
Venku aprílově....Tak nějak se cítím i já. Chvílemi radost z nové práce, pak zase smutek ze ztráty té, co mám nyní. Ach jo, jsme na tom všechny podobně.
Je smutné, když se ruší něco, co funguje a hlavně je potřeba a pomáhá. Nic s tím neuděláme, bohužel.

neděle 5. března 2017

Choroba chorobná

se zdá, že je konečně na ústupu. Ale že to trvalo. Další týden za námi.
Pondělí - denní a pak už nic, protože ta choroba.....
Úterý - noční. Dopoledne fakt relax, vadí mi to, ale co mám dělat, pořád to není ono.
Středa -  jen se tak trochu vyspat. Po spaní káva se známou, tentokrát veselejší než posledně. Aspoň mám s kým probrat moje velké, vlastně nechtěné změny.
Čtvrtek - rehabilitace obě. Klasické předávání Marušky z auta do auta. Měla spát, to úplně nevyšlo. Tak honem domů. Nevyspání je patrné, ale všechno zvládneme. Dokonce i s úsměvem.


Když přijede domů maminka, jsme už i nahamané. Tak trénujeme kousky, to by nám šlo...


Večer opět za kulturou. Divadelní představení Tlustý prase . Uvedeno jako komedie. No, za mě spíš krutá realita života. Chtěla jsem se pobavit a zasmát.... Nicméně i tohle je život.
Pátek - denní. Byla jsem si pro výstupní list. to je tááák smutný. Ach jo. Hlavně třeba proto, že mám tak skvělé kolegyně, že když se dozvěděly, že Maruška jde na Vítání občánků, tak mě na chvíli zastoupily a já se mohla zúčastnit.
Kámošky. Maminky i holčičky.


A už je občan...


Večer jsem přišla domů a zase odpadla. Nemoc, mrcha jedna, se ne a ne vzdát.
A proto sobota relax. Oběd z mrazáku a hurá na výlet.
Opožděný vánoční. Letos jsme mezi svátky nějak nestihli Kumburk, tak dneska. Dobrá volba. Pěkné počasí, lidí tak akorát. Prostě pohodička.
Nejspokojenější byla asi Viki, konečně se mohla pořádně vylítat. A kupodivu byla hodná.


Návod, jak si omotat nos jazykem, nechápu.


A jednu s páníčkem, by mi to neodpustil, že jsem se o něm nezmínila.


A staré známé pohledy, přesto je sem musím dát.



Panoramata dneska nic moc, ale krásně bylo, to jo.


Večer jsme Viki konečně zase vykoupali. Netvářila se nadšeně, ale pochopila, že je to po zimě fakt nutnost.
Neděle - od slova nedělej ? No tak něco určitě. Ale přehánět to nebudu. Takové ty běžné záležitosti domácího charakteru úplně stačí. Choroba konečně na ústupu, tak aby si to holka jedna protivná nerozmyslela.